Budapešť 2008 - reportáž

Festival železnice v Budapešti

30. července - 3. srpna 2008

Při květnovém FREMO setkání v Milevsku jsme obdrželi pozvání, abychom se i s moduly zúčastnili na přelomu července a srpna setkání v Budapešti. Několik lidí, v čele se mnou, to velmi nadchlo, a proto jsme účast přislíbili. Zababovskou konferencí proběhlo o akci několik informací - bohužel bez větší odezvy. Proto jsem si dal jako svůj cíl, pokusit se alespoň některé lidi doslova „ukecat“. Jako nejzažší termín a zároveň nejvhodnější místo jsem zvolil červnové setkání v Praze. Tento můj cíl jsem, myslím splnil, protože se mi podařilo přesvědčit Vláďu Marka, aby vzal auto s vlekem. Tím byl hlavní problém (doprava modulů) vyřešen. Milan Bělohlávek a Jirka Čekan vybrali své nejkvalitnější moduly a již jen zbývalo čekat na konec července. Protože jsem byl zvolen za hlavního koordinátora za Čechy, chtěl bych se s vámi podělit o moje dojmy z tohoto setkání.

Celé to začalo ve středu 30. července ráno, kdy se začaly nakládat moduly do vleku. Zde se jako hlavní nedostatek ukázala nedostatečná pevnost beden pro převoz některých modulů. Problémem byla i různá velikost beden. Velikost jde ovlivnit dost špatně, ale bedna na převoz by měla být samozřejmostí. Dalším problémem bylo velké množství drobností, které se nakládalo samostatně a přitom mohly být naskládány v různých bednách, přepravkách, vacích apod. Vyřešit uspořádání a upevnění modulů a dalších věcí nám zabralo dvojnásobek času než jsme předpokládali. Nakonec jsme se vydali směr východ. Všechno a všichni se vešli do tranzita s vlekem a jednoho doprovodného vozidla.

Přijeli jsme na nenápadnou vrátnici k místu konání. Zde nám poskytli informaci, kam máme jet. Areál dílen byl rozsáhlejší než jsme předpokládali. Ještě větší překvapení nás čekalo, když jsme vešli do haly, kde se měly prohánět zmenšené modely železnice. Z jedné strany historická tramvaj a z druhé služební vagon železničních modelářů z Komárna s TT kolejištěm. Při dalších krocích se před námi otevřel obrovský prostor opravárenské haly, kde při jedné stěně stály lokomotivy ve velikosti 1:1. Když jsme se rozkoukali, tak jsme vynesli věci z aut a přibližně rozmístili moduly. To už ale byl večer a ochranka nás pomalu vyháněla z haly. Ubytováni jsme byli asi dvacet minut jízdy autem od dílen na studentských kolejích.

Lesní kalamita po příjezdu a vybalení modulů.

Ve čtvrtek ráno jsme se pustili do stavby naší části layoutu. Nejprve bylo nutné odklidit polomy a vývraty před tunelovým portálem způsobené transportem. Během několika málo hodin jsme měli postaveno a zprovozněno. Zde se projevily naše bohaté zkušenosti se stavbou a také správné rozvržení čet na zapojování telefonů a dalších věcí. Mezitím došlo k oficiálnímu zahájení celého festivalu, kdy došlo i na bouchání šampaňského při příležitosti křtu nově zrekonstruované lokomotivy. Poté již začal provoz na všech kolejištích a layoutech. A že jich bylo opravdu hodně, můžete vidět na celkovém plánku haly.

Rozmístění kolejišť v hale - my jsme vpravo uprostřed.

Jak je vidět, layout, do kterého patřila česká větev, zabíral asi 40% výstavních prostor. Hlavní trať procházela od skryťáku přes odbočnou stanici Kamence, Košice a Robertovo do další odbočné stanice Jozefov. Odtud trať pokračovala přes Chrenovec do koncové stanice Nitranské Pravno.

Pomeranč

Ručně dělané semafory a funkční jeřáb ve stanici Košice.

Koncová stanice Nitranské Pravno.

Z Kamenců vedla česká trať přes Bechyni, Sudoměřice u Bechyně, skryťák do depa. Z druhé odbočné stanice Jozefov vedla zase maďarská větev. Hned první stanicí byl Pellérd, který patřil mezi nejvíce dokončené stanice, a musím uznat, že měl nádherné detaily. Dalšími stanicemi byly Bákonybank a Habók. Odtud trať pokračovala přes stanici Decs, kterou Maďaři měli již v Milevsku, a kde vzbudila velký ohlas, do dalšího skrytého nádraží.

Motorový vlak na trati mezi Sudoměřicemi a Bechyní.

Kocour v Jozefově.

Osobní vlak

Pokud jsem se zmínil, že Decs byl v Milevsku velmi vychvalován, musím uznat, že i ostatní jmenované stanice, které měli Maďaři na setkání si s Decsem v ničem nezadaly. Musím konstatovat, že co se předvedených stanic týká, jsou Maďaři v propracovanosti o krok před Zababovem.

Albatros

Albatros ještě jednou

Večer byl v plánu noční provoz, při kterém bylo počítáno s tím, že se bude jezdit s minimálním osvětlením a většina světla bude zajišťována lampami na nástupištích a osvětlením vozidel. Bohužel počasí bylo proti. Venku začalo pršet. Jelikož hala pamatovala ještě císařpána, prosakovala její střecha vodu hned na několika místech a voda začala dokonce padat mezi moduly. Proto jsme pro jistotu přikryli moduly, které byly přímo pod prosklenou střechou, která z tohoto hlediska představovala největší nebezpečí. Provoz jsme raději ukončili.

I trať je třeba opravit

Pivovar Robertovo.

Pateční ráno jsme se již probouzeli do slunečného dne. Před budovou, kde jsme spali, již vyčkávaly dva historické autobusy, které nás odvezly do haly. Protože to byla veřejná výstava, proudily do haly po celý den davy lidí. Nejvíc je upoutalo naše Depo a vedlejší stanice Nitranské Pravno.

Naše depo

A depo ještě jednou

Obdivovatelů depa bylo opravdu mnoho.

A samozřejmě, že nesměl chybět "obsazovací" vlak spřátelených vojsk v modrých uniformách.

Páteční výlet

Na večer si pro nás organizátoři připravili malý výlet. No, abych organizátorům nekřivdil! Byl to báječně připravený megavýlet. Kromě prvních pěti minut, kdy jsme se tísnili na parkovišti v rozpáleném historickém autobuse a čekali na řidiče než se rozjedem. Naše sborové volání "hinduj" vyslyšel a dali jsme se do pohybu. Projíždeli jsme centrem Budapešti směr zubačka. Rázem jsme se pro všechny okolo stali atrakcí číslo jedna. Japonští turisté přesměrovali své fotoaparáty mířící na Budínský hrad na náš autobus. Dokonce i řidiči MHD vytahovali fotoaparáty a fotili o sto šest. Aby taky ne, když jede přecpaný, několik desetiletí starý autobus do Stuttgartu. Nechápete? ... Organizátoři nám na dveře dali cedulku Budapest - Stuttgart. :-)

Jeden z historických autobusů a naše Česko-Slovenská skupina.

Dojeli jsme k dolní stanici zubačky a počkali na její příjezd. Ta nás vyvezla o několik set metrů výš. Na vrcholku kopce jsme přešli na Szechenyho nádraží Dětské železnice. Sem pro nás přijel speciálně vypravený vlak. Avšak aby vše neprobíhalo tak hladce, tak se mašinka porouchala. Proto jsme měli půlhodinovou pauzu, než pro nás přijede náhradní lokomotiva z dolního nádraží. Přestávku jsme využili pro odpočinek a focení.

Horní stanice zubačky.

Když už jsme viděli přijíždět náhradní lokomotivu, naskákali jsme do vagónů a čekali na její připojení a odjezd. Já s Vláďou jsme však místo do vagónu vlezli do lokomotivy a nahradili strojvedoucího. Rozjeli jsme se a snažili se udržet konstantní rychlost 20km/hodinu. Místy se však kvůli horší trati muselo ject pouze 10. Cestou jsme se párkrát zastavili. Jedna ze zastávek byla v místě, kde byl výhled na Budapešť. Další, kterou jsme naplánovali my, coby noví strojvedoucí, byla v tunelu. Pro lepší atmosféru jsme vypnuli světla jak na lokomotivě, tak i ve vagonech. A začal takový malý koncert. Ten spočíval v tom, že my jsme troubili lokomotivní trubkou a z vagónů za námi ostatní halekali stejnou melodii. Fakt zážitek - kdo tam nebyl nepochopí:-)

Vlak Dětské železnice a horní Szechenyho nádraží.

Po dvanácti kilometrech jsme v dolní konečné stanici soupravu odstavili a šli na prohlídku depa. Před depem stály dvě roztopené páry, které měly jezdit při sobotním šedesátém výročí zdejší železnice. Uvnitř budovy byly další unikáty. Jako například inspektorská drezína a další. Když jsme se konečně nabažili všech těch strojů, přesunuli jsme se zpátky do autobusu a vyrazili spát. Řidič (sám El Presidente - organizátor celého festivalu) nás opět překvapil a udělal nám okružní jízdu noční Budapeští. Tunelem pod Budínským hradem jsme se dostali na kruhový objezd, odkud se měří vzdálenosti všech silnic v Maďarsku. Zde se zasekl volant, a proto jsem udělali několik koleček. Přejeli jsme osvětlený Szechenyho most a podél nábřeží jeli dál. K ubytovně jsme dorazili všichni uplně vyčerpáni, ale plni nových zážitků.

Ukázka triček, které jsme si nechali vyrobit pro tuto akci.

Ostatní kolejiště

Sobotní ráno probíhalo podobně jako to páteční. Odvoz autobusem k hale, velké horko, mnoho návštěvníků.

Obsazenost autobusu byla vždy velká.

Už jsem mluvil o layoutu, kde byly naše moduly. Abyste nebyli ochuzeni ani o reportáž z dalších kolejišť, pokusím se nějaké, které mě nějakým způsobem zaujali, více přiblížit. Kolejišť zde bylo opravdu hodně (viz plánek). Bohužel kvalita některých byla na úrovni výsledku pětiletého dítěte. Avšak jak jsem se dozvědel, i toto mělo údajně svůj důvod. Prostě a jednoduše - škola nemá na kvalitnější kolejiště peníze. Osobně si myslím, že to byl chabý důvod. Ostatní mi určitě dají za pravdu, že toto kolejiště byl odstrašující případ. Ale abych jenom nehanil. Zaujalo mně jich pouze pár. Jedno, které ovládal pán, kterého bych tipoval, že už si užívá důchodu. Toto kolejiště mi přišlo, že určitě znám z nějakých starých modelářských časopisů. Nedalo nám to, a zeptali jsme se jak je staré. Rukama nohama jsme se nakonec domluvili a zjistili, že dotyčný pán si toto kolejiště pamatuje již z dob svého mládí. Samozřejmě, že prošlo určitým vylepšením, ale zkuste se podívat na fotografii a vzpomenout si, zda už jste ho někde viděli.

Tak co - poznáváte?

Další kolejiště patřilo modelářům a provozovatelům Dětské železnice, na které jsme byli v pátek večer. A co jiného mohli modelovat než právě kus své tratě.

Horní nádraží Dětské železnice v modelu.

Velkou část haly zabíraly moduly, na kterých se provozoval analog.

Část analogových modulů.

Další kolejiště bylo sestavené z velkých modulů.

Pokud bych měl určit vítěze mezi kolejišti, určitě by na první místo patřilo kolejiště z následujících fotek. Nepatřilo mezi tzv. vlakodromy ale každičké místečko bylo využito na 100%. Bylo zde mnoho detailů a inspirujících zákoutí. Bohužel se obávám, že jsem je všechny nezjistil, ale aspoň mě příště může zase něčím překvapit.

U našeho Depa byl koutek, kde byl pojízdný model v měřítku 1:10. Jak říkal sám majitel, model sestavoval ze zmenšených dílů, jako by stavěl skutečnou lokomotivu a taky to bylo znát. Model váží i s tendrem kolem 35kg.

Model byl funkční včetně brzd.

Na volných místech po celé hale byly vitríny s modely nebo nástěnky s různými dobovými dokumenty a fotkami.

Jedna z mnoha vitrín.

Když už návštěvníci odešli a hala se vyprázdnila, většina vystavovatelů se přesunula ven, neboť nám organizátoři přichystali další překvapení. Vzali nás do vedlejší opravárenské haly. Ta byla o mnoho větší, než ta ve které jsme vystavovali. Byla postavena před více než sto lety a jejím autorem je projektantská kancelář Alexandra Gustava Eiffela. A rysy z Eiffelovy věže byly patrny i zde. Železná konstrukce, prosklené části střechy. Hodnotím to jako nádhernou práci. Večer pak probíhal u piva, vína a maďarského guláše za zvuků maďarské kapely.

Podvozek v hale - poznáte z které lokomotivy je?

Neděle měla stejný scénář jako předešlé dny s tím rozdílem, že navečer se vše začalo rozebírat a balit. Opět jsme museli rozluštit hlavolam, jak ve vleku vše uspořádat a upevnit.

Pohled na větší část výstavních prostor.

Protože nás všechny setkání nadchlo, přislíbili jsme účast na dalším ročníku, na který nás organizátoři pozvali.

Pokud chcete další fotky a informace, můžete zabrousit na railnet.sk, případně jeden odkaz na maďarské stránky zde.

Pro příznivce pohyblivých obrázků je jedno video zde.

Pro Zababov připravili František Jedlička a Lucie Slivková.

Foto: Zoska, Erik, Chlpek, Igi, Jožo, Laci, Licko, Milan, Ondro, Robo a další.