Modletické podzimní provozní setkání s úzkou
Jednoho
dne koncem léta seděl Jarda s Honzou v hospodě a klábosili o
všem možném i nemožném. „Slyšel jsem, Honzo, že na lesní
železnici mají nedostatek strojvedoucích,“ řekl Jarda. „Jojo,“
přitakal Honza. „Také jsem to slyšel. Tebe to láká?“ zeptal
se Jardy. „Mě ne.“ Jarda se místo odpovědi zadíval do dáli.
Pak se vysmrkal a řekl: „Láká a žena by tam prý našla také
práci.“ A tak se stalo, že se cesty našich kamarádů rozešly,
každá jiným směrem. Honza zůstal na Posázavském Pacifiku a
Jarda se vydal za svým snem. Nechal se přeřadit na lesní
železnici, která navazovala na dráhu stejného rozchodu, tedy 760
mm, a byla spojkou mezi Berounem a lesní železnicí na Poustevně.
Obě dráhy měly stejnou železniční správu – Zababov ouzká –
a tak se stalo, že Jarda dostal práci nejen na lesní dráze.
Pravidelné
vlaky mezi Vlkavou a Libušínem se staly jeho denním chlebíčkem
střídavě se svážením dřeva z Poustevny a okolí. Dřevo
se sváželo do Grosshöllensteinu a tak kus trati byl společný
oběma tratím. Do Poustevny a okolí zajížděl několikrát denně
osobní vlak s lesními dělníky. Ptáte se, jakou práci našla
ve zdejším zapadlém koutě Jardova žena? Tak tedy vězte, že i
jí se splnil dávný sen. Stále se hlavní kuchařkou lesního
závodu a denně vozila chlapům do lesa to, co pro ně navařila
společně s Maruškou. A že to byly mňamky!
Jako
každý podzim i letos došlo na výlov rybníku u Černovic. A když
Maruška vyvraždila výslužku v podobě živých ryb, udělala
chlapům z lesa v sobotu jako překvapení vánoční večeři.
Byla to odměna zato, že se podařilo předčasně splnit letošní
plán těžby dřeva. Slavnostně nazdobený sál na ředitelství
lesního závodu voněl smaženým kaprem a bramborovým salátem. I
tvrdé dřevorubce zvyklé na mnohé to dojalo až k slzám.
A tak šťastně utekl čas vyhrazený našim hrátkám.
S pozdravem váš dopisovatel
Více fotografií naleznete v galerii:
Vildy P. a Bohouše S. http://zababov.rajce.idnes.cz/Modletice_09_17_uzka/
