8. června 2003

FREMO Pritzwalk 2003 - reportáž

Zababov reprezentoval ČSD v Pritzwalku aneb reportáž ze setkání FREMO

Uveřejněno v Dráze č.6/2003. Zde nekráceno a s bohatým ilustračním materiálem.

Je úterý 4. února 2003, pracuji na počítači a nejednou „pink“. Zazvoní došlá elektronická pošta, otvírám ji a nestačím se divit. Jsem totiž členem klubu Zababov (www.zababov.cz), který se od podzimu roku 2001 snaží rozvíjet železniční modelářství na modulech na území České a Slovenské republiky tak, jak je to zvykem i v zahraničí. Cílem je spojovat lidi, kteří bez ohledu na to kde žijí, si postaví dle dohodnutých pravidel kus železnice a jednou za čas se sejdou, složí je v železniční síť a snaží se jezdit se všemi pravidly tak, jako ve skutečnosti.

Přišel mi dopis z FREMO (www.fremo.org),  což je náš vzor a současně i největší mezinárodní sdružení železničních modelářů v Evropě a pravděpodobně i ve světě, zabývající se moduly. Mám totiž to štěstí nebo smůlu, jak chcete, že jsem v té době jediným zástupcem ze zemí bývalé východní Evropy.

Obsah dopisu je relativně jednoduchý:

Jmenuji se Felix Kasiske, viděli jsme se na setkání FREMO v Elmenhorstu u Hamburku, když jste tam byli jako Zababov na podívanou. Jsem z Berlína a s dalšími kolegy z FREMO připravujeme setkání v Pritzwalku, což je asi 100km severně od Berlína. Provozním námětem je střední Evropa jako železniční křižovatka kolem roku 1970. Na hlavní dvoukolejnou trať DB navazují vedlejší tratě DB, Norské státní dráhy, Holandské železnice a východoněmecká DR. Rádi bychom, abyste se zúčastnili a reprezentovali tak na kolejišti ČSD. Termín setkání je od 28.5 do 1.6.2003. Máte-li zájem,  uzávěrka přihlášek modulů je  28.2.2003.

Prvním pocitem je nadšení a radost. Nemuseli jsme si o nic říkat. Mluvili za nás činy a skvělá možnost je na stole. Vzápětí se však začnou vynořovat i pochybnosti. Jsme již připraveni? Jsou naše moduly skutečně kompatibilní? Nezkazíme to a neuzavřeme tak cestu nejen sobě?

Dávám na stůl tuto možnost i dalším členům Zababova, a přestože nás od 13. do 15.6.2003 čeká naše vlastní setkání v Milevsku, rýsuje se šestice, která je ochotná nést kůži na trh i tak. Pro jistotu, kvůli minimalizaci problémů, nabízíme “ucelenou sestavu”. Odbočku, několik modulů širé trati a na ni navazující “skrytou” stanici – “sst. Lípa”, která bude představovat jak hraniční stanici, tak i navazující síť ČSD. Skrytá stanice není skrytou ve skutečnosti, ale z hlediska provozu FREMO se jimi rozumí speciální koncové stanice, kde se připravují vlakové soupravy jak pro osobní, tak zejména pro nákladní dopravu. Do provozu se tak dostávají soupravy, které jako by byly vytvořeny v předchozích, avšak v modelové skutečnosti neexistujících, stanicích.


Naše nabídka v podobě výkresů CAD je akceptována s tím, že si ji případně upraví dle prostorových možností. Měsíc po uzávěrce přihlášek je na světě plánované kolejiště. Opět šok. Na prostoru více jak 1.000m2 je téměř 40 dopraven. Prostor sportovní haly je využit tak, že na okrajích občas zbývá jen 30cm a průchod mezi moduly pro strojvůdce je sem tam také na hraně. Ne, že by člověk neprošel, ale pokud někdo nepřiveze modul, poslal špatný výkres nebo modul nebude v pořádku, tak se to snad musí zhroutit jako domeček z karet.

No a naše moduly? Až na odbočku jsou zařazeny všechny. Místo ní je triangl „Delthin“, který je přímou branou jak do sítě DR, tak i do sítě DB. Bylo nám tak v kolejišti přisouzeno strategické místo. U sst. Lípa však zůstaly jen dva naše obloukové moduly. Další je na přechodu DR/DB, další rovný modul je v síti DR a poslední s mostem v Norské části kolejiště. Evidentně si tak tvůrce kolejiště věří a věří i nám, protože kromě webu, žádné naše moduly neviděl.

Na webových stránkách k setkání se začnou objevovat další informace, nejprve jména zodpovědných osob a není jich málo. Vedle dvou hlavních pořadatelů-koordinátorů jsou to lidé mající na starosti plánování kolejiště, DCC systém pro řízení hnacích vozidel, telefonní sít pro komunikaci mezi dopravnami, plánování provozu, stravování, ubytování atd.

Postupně jsou vidět i výsledky jejich práce. Z webu se dovídáme kdy se bude který modul montovat do kolejiště, kdo řídí stavbu dané větve, získáváme telefonní seznam dopraven,  grafikony, staniční jízdní řády, pokyny k sestavování osobních i nákladních vlaků, sešitové jízdní řády, oběhy vozidel, mapu „průmyslu“, požadavky na vozidla atd. Je toho opravdu hodně, ale začínáme cítit, že ta HRA bude stát za to.

Konečně se nám to blíží. Je asi deset dní před odjezdem, a my zjišťujeme nezbytné celní informace. Jak se dovídáme, byť je vše náš osobní majetek, je nám doporučeno použít Karnet-ATA, který umožňuje dočasně vyvést „zboží na výstavu“. I když jsme nezisková organizace, jsme vnímáni jako podnikatelský subjekt a získáváme tak „právo“ vyplnit tiskopisy a zaplatit za ně několik tisíc korun. Víme, že za rok bude vše jinak, a i proto nám to stojí za to.

28.5.2003 – Den odjezdu. Po poledni se setkáváme v České Lípě. Jede nás šest. Michal z Opavy, Tony je Holanďan z Prahy, Jirka z Plzně, Zdeněk z Ústí nad Labem, Pavel z Ostrova nad Ohří a moje maličkost z již zmíněné České Lípy. Kolem 15:00 vyrážíme na Drážďany. Jak jsme se obávali přechodu přes hranice, tak nás mile překvapilo chování celníků na obou stranách. Když zjistili, co vezeme, objevili jsme několik dalších malých kluků, ale i děvčat. Stejné to bylo i při návratu. Díky jim za to. Drážďany byly ucpané a tak na místo dorážíme před 23:00. Vybalíme, najíme se, popijeme a uložíme se jako řada dalších ke spánku přímo ve sportovní hale. Platí ji FREMO a ubytování v ní je zdarma včetně sociálního zázemí.

 29.5.2003 – Den stavby.  Po „švédské“ snídani se začínají stavět moduly na nohy do přibližného místa určení, pokud tak někdo neudělal již večer. Odměří se výchozí bod a od něj  se začínají sešroubovávat moduly. Naše větev je hotova, vzhledem ke kritické vzdálenosti od stěny, jako jedna z prvních. Mezitím přijíždějí další a další včetně Norů, kteří se plavili trajektem po moři. Na oběd není čas a tak je možné si vybrat z několika druhů koláčů a pití. Stačí udělat čárku. Platí se až nakonec, ceny přijatelné. Na večer, stejně jako ostatní, jsme si objednali pizzu. Pivo logicky pijeme vlastní, ledničku však používáme místní. Kolejiště rychle přibývá, nikdo nechybí a moduly splňují požadovaný standard. Začíná pracovat DCC systém a k večeru i telefonní síť spolu s modelovým časem. Můžeme tak obdobně jako osádky jiných skrytých stanic začít připravovat zítřejší provoz.


 Začínají se nám scházet vozy pro osobní, ale především nákladní dopravu. Každé vozidlo má svoji kartu A5 se všemi technickými údaji včetně vyobrazení a kapsičku ve velikosti vizitky pro nákladový list. Co je však nejpodstatnější, každé vozidlo má unikátní číselné označení shodné s označením na kartě. Kromě vozidel se nám začínají scházet i požadavky na přepravu zboží a občas k tomu dostaneme i fyzický náklad, třeba dříví pro „Papierfabrik“ od usměvavého Holanďana. I my sami vyplňujeme nákladové listy a roznášíme je po odpovídajících stanicích, na něž je navázán příslušný průmysl či zemědělství, případně pokud neexistují, dáváme požadavky odpovídajícím skrytým stanicím. Sami dostáváme např. požadavek na přepravu paprik z Maďarska a jsme tak tranzitní správou pro MAV.

Dle platného staničního jízdního řádu připravujeme a dle požadavků na jednotlivé soupravy řadíme expresy, rychlíky, osobní vlaky, ucelené nákladní soupravy i manipulační vlaky. Každý vlak označíme příslušným číslem, časem odjezdu, máme k němu připraven seznam vozových karet seřazený jako souprava sama a samozřejmě i „klíč“ – ovladač jménem FRED, který je unikátní ke každému hnacímu vozidlu. Je označen číslem příslušného vozidla a žádné jiné ovládat nemůže. Připraveni na zítřek, ukládáme se kolem půlnoci ke spánku.



 30.5.2003 – Plný provoz, den první. Po snídani je svolána porada před prvním modelovým dnem. Po všeobecných instrukcích je kontrolováno obsazení všech dopraven konkrétními osobami a je případně doplněno. Poté se zbylí hráči postaví do fronty, dostanou sešitové jízdní řády a dle nich se rozejdou do příslušných stanic. Tam dostanou klíč od svého hnacího vozidla – Freda. Modelový den začíná v 5:00 a končí ve 22:00. Čas je centrálně řízen a zrychlen v poměru 1:5. Na většině dopraven jsou k dispozici velké hodiny pro orientaci všech spoluhráčů. Modelový den tak trvá přibližně 3,5 hodiny času skutečného.

 Personál sst Lípa na místě, strojvůdci prvních vlaků taktéž, hodiny odstartovány. Prvním vlakem z Lípy je „manipulák“ do NDR. Těsně před odjezdem však zjišťujeme, že předpis pro řazení vozidel ve vlaku nebyl seznamem stanic, ale opravdu řazením vozů. Máme tedy soupravu v přesně opačném pořadí! Co teď? Na rozřazení není čas a ten běží tryskem. Pomůže tedy malá improvizace. Vždyť jsme na trianglu! Voláme do hraničního uzlu Delthin/Spaxingen a žádáme jeho uzavření pro manipulaci. Během chvíle je souprava otočena, pořadí karet prohozeno a první vlak, byť se zpožděním, odjíždí. Během jedné modelové hodiny je zpoždění v sst Lípa srovnáno a od té chvíle se po celou dobu setkání dle ČSD dají řídit hodinky.



V sst Lípa jsme měli rozděleny čtyři role. Výpravčí komunikoval s navazujícími dopravnami a předával a přebíral klíče (Fredy) od strojvůdců vlaků respektive od strojvůdce na záloze. Vedoucí posunu přebíral respektive předával vozové karty k vlakům a měl na starosti řízení posunu ve spolupráci se strojvůdcem na záloze. Strojvůdce na záloze měl na starosti „depo“ hnacích vozidel a posun při přípravě a seřazování vlaků. Poslední rolí byl signalista, který dle požadavků od výpravčího a vedoucího posunu řídil jak obě zhlaví stanice. Nebylo výjimkou, že se ve stanici pohybovaly najednou i čtyři vlaky respektive hnací vozidla. „Práce“ to byla opravdu tvrdá, protože jsme zásobovali vlaky jak DR, tak i DB. Dva z nás, kteří zrovna neměli práci ve stanici,  mohli hrát role strojvůdců kdekoliv na kolejišti, fotit apod.


Pokud daný vlak v sst. Lípa, ale i kdekoli jinde končil, odevzdal strojvůdce personálu dopravny klíč od hnacího vozidla a odešel odevzdat svůj sešitový jízdní řád hlavnímu dispečerovi. Poté si vzal další volný. Bylo jich více než 100 a v průměru v každém z nich dva až tři vlaky. Celkem kolem 250 vlaků na jeden modelový den.

 Po asi hodinové přestávce jdeme znovu do toho. Druhý modelový den. Aby hra byla zajímavější, prohazují se obsluhy řady dopraven. Do oběhu se dostalo více vozů a požadavků a nákladní vlaky jsou delší a rozmanitější. Byť se jezdí dle stejných sešitových jízdních řádů, v závislosti na šikovnosti obsluhy, dochází k menším či větším zpožděním. „Pracovní“ stres je tak, spíše větší než ve skutečnosti, protože omyly slouží k pobavení spoluhráčů. Hra je to každopádně jiná, než ta předchozí.

Tento skutečný den se žádný další modelový den již nejel. Šlo se na společnou večeři a po přípravě na ráno, po půlnoci uléháme.

 31.5.2003 – Plný provoz, den druhý. Provozně nejnáročnější den. S přestávkami na jídlo jsme zvládli tři modelové dny a konečně jsem si vyzkoušel i roli strojvůdce s pomocí dvou naprosto odlišných sešitových jízdních řádů.

 Prvním byl osobní motorový vlak DR z Lehninu přes Petersdorf, Műhlerodu do Gross Daberkova a přes úvrať v Műhlerodě do Mahrode, Graal Muritz až do skryté stanice Darss a zpět. Jaký však byl můj šok, když jsem coby strojvůdce přišel do Lehninu. Z sst. Lípa zvyklý na „full servis“ a tady „nikde nikdo“. Blíží se čas odjezdu, ve stanici je jediné vozidlo, evidentně pro mne, ale výpravčí nikde. Pak mi to dojde. Je to lokálka a jezdí se tady podle ekvivalentu naší D3. Beru si klíč od vozu – Freda. Stavím si cestu ze servisní koleje k nástupišti a přistavuji vozidlo k odjezdu. Beru telefon, zatočím klikou a volám do dirigující stanice s žádostí o povolení k odjezdu. Dostávám jej a vydávám se tak na dobrodružnou cestu po východoněmeckých lokálkách.


 Druhý vlak byl perlou jiného druhu. Mezinárodní express „Carlex“ z Karlových Varů (sst. Lípa) až do Norska do stanice Bjornlia a zpět. Startuji motor a to doslova, protože expres je vybaven zvukovým modulem. Na znamení, že jsem rozuměl houkám na pozdrav a vyrážím  přes Delthin a Spaxingen na hlavní trať DB. Přede mnou volno a tak míjím Papierfabrik, kde zrovna manipulují s dodaným dřevem z Čech. Blížím se k velké mezilehlé stanici Bickburg, mé první zastávce. Projíždím okolo nákladního nádraží, kde třídění vozů do různých směrů běží na plné obrátky. To ale již zastavuji u osobního nástupiště. Ne na dlouho a pokračuji po jednokolejné hlavní trati a v odboče Grafhorst se napojuji na páteřní dvojkolejnou trať DB. Pokračuji plnou rychlostí do Brebeck-Hohentor. Jedná se o obrovskou a nádhernou odbočnou stanici v oblouku. na hlavní trati dvojkolejné trati. Má vlastní nákladní nádraží, vlečkový areál, depo i městskou zástavbu.



 Stavím u nástupiště osobního nádraží a obdivuji čilý ruch. Moc času nemám, výpravčí mi dává volno na odbočnou jednokolejnou  trať vedoucí do Norska. Cestou projíždím kolem vlečky Krähwinklebrück a po projetí odbočky Vossbergen jsem rázem v Norsku. Charakter krajiny je úplně jiný a tak koukajíc kolem, málem minu první zastávku v Rise. Poté již pokračuji do koncové stanice Bjornlia. Po cca hodině modelového času jedu zpět a tak se před návratem kochám.


 Na zpáteční cestě jsem se zahoukáním musel trochu připomenout výpravčímu na vjezdu do Brebecku, ale měl opravdu plné ruce práce. Cestou míjím nákladní vlaky a jejich strojvůdce, kteří vyrazili z Lípy ještě přede mnou. Expres je prostě expres. Do Lípy dorážím na čas a s úžasným pocitem.

 Aby si naši přátelé nemysleli, že neumíme využít volný prostor, pokud se nám otevře, připravil Jirka v jednom z modelových dnů drobné překvapení. Jak do Východního, tak i do Západního Německa, jsme pod hlavičkou pravidelné ucelené nákladní soupravy poslali “Spřátelenou invazi Střední skupiny Sovětských vojsk”. Vtípek se povedl, včetně sabotáže na trati DR jejími zaměstnanci. Vše proběhlo za bohaté přítomnosti spoluhráčů a jejich objektivů.

Den byl završen v cca 02:00 po večerní diskusi se zájemci nad provozem a vozidly ČD a ČSD.

1.6.2003 – Poslední skutečný i modelový den.  Ráno jako kterékoliv jiné, ale přesto poslední. Dopoledne se jel poslední modelový den. Po něm následovalo shrnutí, třídění  vozidel, demontáž kolejiště a odjezd v cca 16:00. Přes velmi hustý provoz před Berlínem jsme v České Lípě kolem 23:00. Tady jsme se rozdělili. Řadu z nás ještě čekala dlouhá cesta.

Co říci závěrem. Obdobně jako na začátku to byla směs pocitů. Byli jsme unavení, ale i nesmírně spokojeni. Naše moduly a ani my sami jsme nepropadli, nejen my jsme okukovali zkušenosti druhých, přijetí bylo skvělé a otevřela se možnost, že takováto mezinárodní setkaní se dříve nebo později budou konat i v České republice.

Je i na Vás, abyste přiložili ruku k dílu a síť ČSD měla opět svou váhu.

Text Vladimír Soukup
Fotografie Zababov, FREMO